|
| 10.06.'07, , |
počet přístupů: 505 |
|
SIESTA V IONTOVÉM AKVÁRIU |
Walli střelil kurýra do nohy, do břicha a do brady.
Zavřel poloviční mrtvolu do zavazadlového prostoru, klíče od auta hodil do rybníka a rozdupal GPS na prášek.
Rozebral pistoli. Náboje naházel do kopřiv, zásobník, bouchačku i zásobník položil na koleje. Podíval se na hodinky.
Byl horký letní den a Walli dostal chuť na třetinku dobře vychlazené malinové limonády. OSM VEČER A VŠUDE POŘÁD TOLIK SVĚTLA. Zkurvené léto, myslel si Walli, zkurvená doba, zkurvené vztahy! Chtělo se mu brečet a zvracet zároveň. Chtěl hodit bombu na celý ten zasraný blázinec.
Na chodbě se ozvala rána.
Robík utíkal do koupelny.
Máma vařila nedělní oběd. V předsíni voněla okurková omáčka a přírodním řízkem. Robík miloval okurkovou omáčku:bylo to sladké a kyselé, byla to prostě bašta. Za pět minut té dobroty bude mít plný talíř, potom plné bříško, bříško nacpané k prasknutí.
-Pojď ven, Ferdo!
Pes vyběhl otevřenými dveřmi na chodbu s tenisákem v zubech.
Robík popadl tahací kachnu, která ležela pod topením a běžel se obout, kovový kachní zobák mlátil do plíšku na dřevotřísce na kolečkách. Klap.Klap.Klap.Cink. Cink.
Vytáhl kachnu přes práh, sedl si na schod a obul si boty s Mickey Mousem.
-Pojď ven, Ferdíku! zavolal na psa.
Pes už na něj čekal na podestě. Tenisový míček se válel pod parapetem s rozkvetlými muškáty. Pes k něčemu čichal.
-Co to máš, Ferdo? Co jsi našel? MAMÍ, POJĎ SEM! Zaječel Robík.
Zakryl si oči dlaněmi, aby nemusel koukat na tu věc dole. Se zavřenýma očima se cítil být neviditelný. Slyšel klapot máminých pantoflí s dřevěnou podrážkou. Potom klapání přestalo. Kus nad jeho maličkostí se ozval mámin hlas.
-Copak se ti stalo? Ale né.
Cítil, jak se protáhla kolem něj, přezula se z domácích do venkovních pantoflí, ve kterých seběhla na podestu.
-Uhni se, Ferdo. Pozor, chlupáči.
Robík už si připadal neviditelný moc dlouho. Opatrně se podíval skrz prsty dolů na podestu.
Máma držela v dlaních mrtvého ptáka,
-To je kosice, řekla. -Chudinka malá!
Držela drobné ptačí tělo proti slunci. Robík se zatím osmělil, přestal si hrát na ducha a svěsil ruce podél těla.
-Chudinka malá! Ten její jí už jistě hledá.
Ostré sluneční paprsky se draly skrzl okenní tabuli, takže máminy ruce vypadaly jako by byly polité zlatou polevou.
-Už není chudinka, řekl Robík. –Už se má dobře.
-Jdi si umýt ruce, já s Ferdou dojdu.
Robík se zul. Šel do kuchyně, umyl si ruce v dřezu plném špinavého nádobí, utrhl kus papírové utěrky a utřel si je. Zmačkal utěrku do papírové kuličky a hodil ji do koše. Potom přisunul židli k parapetu, vylezl na ní a díval se, jak máma kouskem klacíku hrabe hrobeček pro ptáčka. Ferda stál opřený tlapkami o šaluňk kompostu a přihlížel pohřbu jako poslední pozůstalý.
Robík otočil hlavu doprava. Mezi větvemi rozkvetlé jabloně kmital černý předmět velký asi jako tenisový míček. Robík v něm poznal kosa, který hledá svojí kosici. Opravdu hledá. O několik metrů dál zatím skončil závěrečný ceremoniál kosicina pohřbu. Ferda počůral roh kompostu a šlo se domů.
Robík slezl ze židle. Stůl byl připravený k nedělnímu obědu. Z hrnce na stole se kouřilo. Nerezové příbory rámovaly kříž sestavený ze čtyř talířů, vedle hrnce se tyčila PET lahev malinové limonády. Nalil čtyři sklenice. Pro sebe, pro mámu, pro kosa a pro kosici. V sousední zahradě zaječela cirkulárka.
Eliška se rozmáchla rozbruskou a zasekla rotující kotouč do potrubí. Parkety pokropila sprcha žhavých jisker. Eliška zasyčela bolestí a upustila elektrického čertíka na podlahu.
RW jí zajel rukou mezi nohy.
-Čeho se bojíš? Vždyť máš brejle...
-To svinstvo mě popálilo na krku.
-Tak si vem šálu.
Vytrhla se mu a zaútočila na trubku. Z potrubí vytryskla topná emulze, která ohodila strop a zeď a parkety a Elišku.
-ZLATÁ ŽÍLA! zařval RW.
Plácl Elišku přes zadek. Zatahal ji za kšandu montérek, pod kterými měla jenom podprsenku a možná kalhotky.
-Pojď si hrát.
-Nemůžu. Musim přinést kýbl a celý to tu uklidit. Musim...
-Nemusíš. Uklízení počká.
Vytáhl ze zásuvky kabel rozbrusky, jejíž pojistka se ani při druhém pádu na zem neuvolnila a přistroj sebou házel jako poraněné zvířátko.
-Ser na kýbl. Za chvíli to přestane. Koukal jsem do expanzky. Byla prázdná, takže to, co tu stříká, je zbytek emulze, co zbyla v trubkách. Za chvíli to přestane.
Sotva to řekl, špinavá voda přestala tryskat z díry v potrubí. Oba byli černí od špíny, ona víc. Otevřeným oknem proudil do pokoje kužel slunečního světla. Uvnitř světelného kvádru plavaly miliony prachových částic jako v nějakém iontovém akváriu. Kroužily kolem sebe, plavaly bez toho, že by se někdy jedna rybka dotkla druhé. Eliška si sundala potapěčské brýle. Na gumovém pásku se houpal šnorchl, který ale při řezání nepoužívala, jinak by jí už dávno obtáhnul. Věděla, že ho žádné gumové překážky neodradí, proto radši změnila téma.
-Páni, RW, ty seš kouzelník. Jak jsi věděl, že to přestane?
-Koukal jsem do expanzní nádrže, už jsem ti to řikal.
RW přetáhl Elišce ramínka montérek přes ramena. Montérky sklouzly na zem. Neměla kalhotky, jen tanga. Stáli proti sobě, mezi jeho nabijákem a Eliščiným obráceným V jen ten pruh světla, hranol, ve kterém se honily atomy anorganického nepořádku: prach, vlasy, chmýří...samé svinstvo, které v malém množství neublíží.
-Jak víš, že to chci?
-Umim číst.
-Jak jako?
Sáhl do kapsy a vytáhl z ní diař Daily Mail z roku 2004 v červených deskách z umělé kůže.
-Ty čteš můj menstruační deník?
-Proč ne, řekl RW.
Vyklepal z krabičky lehkou luckinu a zapálil si.
-Kdybych nevěděl, že ho píšeš pro něj, nikdy bych se k tomudle druhu špiclování nesnížil. Chci vědět to co vo tobě ví von.
Eliška pokrčila rameny.
-To se ti sice nikdy nepovede, ale když tě to uspokojí, čti ho. Nevadí mi to. Vlastně ho píšu pro oba – pro tebe i pro něj. Pořád máš chuť si to rozdat?
-Proč ne, řekl RW.
Strhnul z ní kalhotky, povalil Elišku na zem a začal na ní pracovat. Představoval si, jak myslí na toho druhého, tahá za vlasy RW, zatíná mu nehty do kůže a křičí jméno pana neznámého, jako by to byl on, kdo se s ní válí v louži slizského bahna, které léta hnilo v potrubí předpotopního topení. Je to kurevská nespravedlnost, takhle se kurvit se dvěma na střídačku. Vzpomněl si na její kecy o nezávislosti, hemzy, které načetla v Cosmopolitanu, něco o tom, že monogamní vztah je pro moderní ženu velmi staromódní záležitost a hodil to za hlavu a pumpoval a pumpoval. Stejně toho sráče jednou sejmu, pomyslel si. Jen tak, aby holka pochopila, že sloupky z Harper´s Bazaar nejsou žádné slovo boží.
RW pumpoval.
Holka pod ním kreslila lopatkami světlé rýhy do ropné skvrny na parketách.
-Taky slyšíš zvony?
-Cože?
-Slyšíš ty zvony?
-O čem to sakra mluvíš?
-Kamil je slyší, když spolu spíme.
Tak Kamil. Má dost debilní jméno na to, aby měl dost velké M. Představoval si ho jako špinavého blonďáka, obličej plný beďarů, záda samý beďar, břicho samý beďar, beďarová mapa začíná na temení, táhne se přes celou lebku, po obličeji, hrudi až dolu k nohám. Určitě nosí tlusté brýle a dech mu smrdí česnekem.
-Kamil je messenger. Chceš na něj číslo?
-Řikáš, že přitom slyší zvony? Kde jste to spolu dělali?
Chuchvalce mlhy se držely nízko nad zemí až do půl sedmé.
Když se starý Lenski kolébal Posranou uličkou na mši, mlžný opar se zvolna rozplýval kolem plynové lampy.
Osm ráno je na nedělní bohoslužbu moc brzo, říkal si, už aspoň padesát let.
Zvon na věži burácel jako zamlada, kolem měděné kopule kroužilo hejno hladových holubů. Asfaltové tepny pochcaného chodníku vibrovaly nad plynovým potrubím, zdi se chvěly dunící hudbou pozdě skončeného večírku, v okapu se prali dva nadržení vrabci.
Všude to žilo, jen starý Lenski se těšil do hrobu víc než na frťana zelené po nedělním dlabanci, už aspoň padesát let. Těšil se na Poslední soud, chtěl už to mít za sebou. Tak nějak doufal, že Boží byrokracie musí být v porovnání s pozemským papírováním úžasně svěží: Boží vtípky, Boží upřímnost a potom Boží peklo. Počítal s ním, prostě si tady na zemi vzal víc než mu Pan Stvořitel nadělil. Bral co nebylo jeho, už aspoň padesát let, spíš sto, a to mu bylo teprva devětaosmdesát.
Starý Lenski přeťapal silnici. Stará Lenská mu pomohla do schodů.
Osm ráno je na nedělní bohoslužbu vražedně brzy, nestihneš Dobrodružství Kriminalistiky ani Studio Kamarád.
Konečně byli nahoře.
Ponořil palec do kropenky, pokřižoval se a pokusil se pokleknout.
Stará Lenská ho zatahala za rukáv.
-No tak, Lenski. Na to nemáš. Vzpamatuj se, nejsi Emil Zátopek. Nic na ten způsob.
-Já vim, Eliško.
-Tak o co se snažíš.
Stará Lenská pomohla starému Lenskimu do lavice.
Lenski opřel hůl o sedátko. Otevřel modlitební knížku a předstíral, že čte modlitbu Anděl Páně. „Anděl Páně zvěstoval Panně Marii...“
Vůbec se nesoustředil. Jeho staré rozvrzané klouby se taky těšily na pekelnou pánev. Byl tady dost dlouho, aby si nic nemaloval. „Anděl Páně zvěstoval Panně Marii a ona počala z Ducha svatého...“ Nic si nemaloval. Těšil se, jak si zdřímne v čekárně na Poslední soud. Každý jednou půjde studeným černým tunelem v doprovodu Anděla Strážce, který celou cestu obligátně mlčí. U pasu má kožené pouzdro a v něm browning 75 CZ s prázdným zásobníkem nebo všemi devíti náboji.
Světlo na konci tunelu vždycky neznamená konec tmy. „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi...“
Pořád měl ten výstřižek v kapse.
NEZNÁMÝ PACHATEL VYKOLEJIL OSOBNÍ VLAK: 20 MRTVÝCH!!!
.......................
.....................
....................
Můj Strážný anděl bude mít u pasu bouchačku s jedním nábojem, s tím, který jsem tenkrát zapomněl nasypat do toho brýlatého kreténa obaleného jebáky, pomyslel si. Nevystřelený projektil jako důkaz viny, jak absurdní. To bude maso.
Zkřížil ruce poseté jaterními skvrnami na modlitební knížce. Dýchal těžce, jako postřelený nosorožec.
-Jak ti je? zeptala se stará Lenská.
-Bídně. Těžko se mi dejchá.
-Nemám zavolat sanitu?
-Nikam nevolej.
Nevystřelený náboj jako důkaz viny, proč ne. Už se to blíží, peklo je blíž každým okamžikem, peklo s velkým P. Někdy mu jdeš naproti jenom tím, že před ním utíkáš. Lenski byl zvědavý na tu čekárnu: plastové židle z výprodeje, pach dezinfekce, haldy společenských časopisů na konferenčním stolku a kolem něj desítky nedočkavých duší, které se těší na setkání s panem Doktorem. Ba ne, nebe nezná slovo absurdní. Pokud něco vystihuje místo, kde si nehmotní androidi věčně vyprávějí slušné fóry s Tím, kdo to celé spískal, tak to je výraz „nekonečná siesta“.
Lenskému naskočila husí kůže při představě takové nudy.
Stará Lenská ho držela za ruku, on ale nic necítil. Byla mu zima.
-Na co myslíš?
-Na nic.
-Nelži mi. Něco tě trápí. Chceš mi něco říct dřív než...
-Nic důležitýho, řekl. –Nic, co bys nevěděla.
Nasadil grimasu jokera, který to celé posral. Zabil jsem kvůli tobě tolik lidí, napadlo ho. Pak ministrant zaháthnul za zvonek, spustily varhany a Lenski se pokusil vstát. Uvnitř to prasklo, jako když zlomíš kuřecí kost, asi srdeční tepna nebo co.
Rádio bílého fordu hrálo už aspoň po padesáté:
Každou noc se mi o tobě zdá, to musí být láska nebeská.
Tobě se nepříčí, Lucie, do rána bílého mě opíjet...
Někdo navolil na svém autorádiu režim REPEAT a někdo jiný to kvůli němu musel poslouchat pořád dokola – chudák Walli.
Robert Walenski se probudil v sedm ráno na lavičce v městském parku. Robert Walenski už byl zase v tom. Ne, že by byl těhotný, ještě to tak. To ne. Robert Walenski už v tom zase lítal. Měl té holky plnou hlavu, i když nevěděl, kdo to je. Možná to byl jenom sen...
Parkoviště ráno po prochlastané sobotě v sobě mělo něco z atmosféry opuštěného bojiště. Omítka fitcentra svítila skrz plot jako křída.
Walli, místní fotbalová hvězda, toho času nezaměstnaný alkoholik, se převalil na lavičce z levého boku na pravý. Ze spánku ho vytrhlo brutální vyzvánění kostelního zvonu. Posadil se a unaveně složil hlavu do dlaní. Měl chuť někoho zabít, ale bohužel byl v parku sám se svojí kocovinou. Lehnul si na záda a nohou přitom zavadil o pohár K1 Baru v šipkách. Nepamatoval se, kde k té věci přišel, ale cítil se jako vítěz. Zavřel oči a složil ruce na prsa jako mrtvola. Někdo ho zatahal za klopu.
-SCHEIZE KATZE!
-Vstávej, Walli. Poď s náma na mši.
Ohnal se pěstí po neviditelném nepříteli, kostelník s varhanicí už ale byli mimo dosah. Viděl, jak se jejich siluety rozplývají na pozadí živého plotu. Vyhrnul rukáv a zíral na vzkaz, který mu někdo načmáral na předloktí lihovým fixem: VISÍŠ MI 2 TALÍŘE ZA ABSINT. BEZ KEŠE VSTUP ZAKÁZÁN! K1 B. CARLOS, MAJITEL:) Walli se pitomě usmál. Při pohledu na zašité zápěstí ho smích zase přešel. Udělal to kvůli svojí bývalé. Bůh nikdy nespočítá, s kolika ubožáky se od té doby kurvila...
Hledal po kapsách krabičku startek, ale našel jenom prázdnou krabičku od sirek. Pak si všimnul, že na levé předloktí mu někdo napsal další vzkaz: MŮJ DRAHÝ PŘÍTELI, MAJÁKU V BOUŘÍCH. NAPÍŠETE MI JEŠTĚ? SCHÁZÍTE AŽ SRDCE BOLÍ. ELIŠKA728012386. Pane na nebi, kdo je zas tohle! Kdo by se do něj mohl zamilovat...Měl akorát spoustu dluhů a vylitej mozek, nic, za co by stálo nedej Bože za to, aby za něj někdo strkal ruku do ohně. Měl svůj vypitý palubní počítač, který hrál v režimu REPEAT píseň:
Nezamilujte se, pane faráři.
Víte, jak těžko se pak odchází...BANG BANG!
|
| autor: |
| datum: 10.06.'07 |
Diskuse na téma: SIESTA V IONTOVÉM AKVÁRIU
|
|
|
 |
